Skořicovníky patří do čeledi vavřínovité (Lauraceae). Nejdůležitější z produkčního hlediska jsou skořicovník ceylonský a čínský.
Využití
Ze skořicovníku se využívá sušená vnitřní část kůry bohatá na silice. Z listů, větví i květů se získává skořicový olej. Skořicovník nachází uplatnění v mnoha průmyslových odvětvích:
v potravinářství – ve většině zemí se používá prášková skořice, která se přidává zejména do sladkých pokrmů, do pečiva a cukrářských výrobků, při zavařování ovoce. Může se však používat i skořicová kůra vcelku (např. v Indii se smaží v horkém oleji). Do masitých pokrmů se přidává skořice v asijské, latinskoamerické, arabské i španělské kuchyni.
ve farmaceutickém průmyslu – upravuje nepříjemnou chuť léků (chuťové korigens)
v likérnictví – výroba žaludečních likérů, kořeněných a bylinných likérů a vína
ve voňavkářství – pro svoji charakteristickou vůni
v kosmetice – výroba mýdla, přípravky pro ústní hygienu
v léčitelství – díky vysokému obsahu silic se využívá zvl. skořicový olej, tinktura a sirup.
Obsahové látky
Benzoát sodný
Cinnamaldehyd – základní složka aromatu typického pro skořici
Ethylcinnamát – podílí se na chuti a aromatu skořice (ovocná a balzámová vůně připomínající skořici s trochou jantaru)
Eugenol – podílí se na aromatu skořice (hřebíčková vůně)
Kumarin – zvýrazňuje a doplňuje aroma (sladká vůně připomínající posečenou trávu)
Kyselina skořicová – podílí se na chuti a aromatu skořice (medová, květinová vůně)
Linalool – podílí se na aromatu skořice (květinová, s trochou kořenné vůně)
Safrol – podílí se na aromatu skořice (vůně cukrárny)
Účinky
pomáhá krevnímu oběhu, snižuje krevní tlak, zmírňuje krvácení z nosu a silné menstruace
zlepšuje trávení – štěpí tuky, zlepšuje metabolismus tuků a cukru u lidí s cukrovkou, zahřívá a stimuluje zažívací trakt, uklidňuje koliky, průjmy, nevolnosti, nadýmání
podporuje chuť k jídlu
zevně se používá proti revmatismu
má dezinfekční a antibiotické účinky, ničí bakterie
používá se jako prostředek proti nachlazení, kašli, chřipce
pravidelné užívání skořice(dávky 1 – 5 g) má vliv na pokles hladin plazmatické glukózy nalačno, celkového cholesterolu, LDL-Ctariglyceridů a zvýšení HDL-C, nebyl však prokázán žádný významný vliv na hladinu glykovaného hemoglobinu
Negativní účinky
Může způsobit alergickou reakci.
Pěstování
Svůj původ má skořicovník v Asii, kde se používal jako koření i lék. Nyní jej najdeme nejen na plantážích v celém tropickém a subtropickém pásmu jihovýchodní Asie, zejména v Indonésii, ale i na Seychelských ostrovech a Madagaskaru nebo na americkém kontinentu (např. Brazílie).
Plantáže skořicovníků bývají poblíž vodních toků, protože tyto rostliny potřebují hodně spodní vody.
Historie
Zmínky o skořicovníku pochází již z Číny 4000 let před n. l. Jako léčivo i aromatickou přísadu ji používali staří Egypťané. Také ve starověkém Řecku byla skořice známá a Řekové přikládali jejím léčebným účinkům velký význam, avšak nevěděli, odkud pochází. I sám Aristoteles se domníval, že ji z neznámých zemí přinášejí obrovští ptáci, jimž ji z hnízd s nasazením života loupí odvážní Arabové. Až jeho žák Alexandr Makedonský poznal skořicovník při tažení do Indie.
Skořice byla vzácná a drahá, a tak se o ni vedlo mnoho bojů. Na západě byla dříve známá pouze skořice čínská. Od 16. století se díky objevitelským cestám začíná dovážet i ceylonská. V r. 1580 ovládli Cejlon Portugalci, kteří tvrdě utlačovali místní obyvatele, aby zajistili Evropě dostatek skořice. Od r. 1632 se stále více na Cejlonu začínají prosazovat Nizozemci, kterým se podařilo zavést monopol na cejlonskou skořici. Později přenesli její pěstění také do Indonésie, která je dodnes jedním z jejích největších producentů.
V českých zemích byla skořice známa od 15. století.